19.1.2002 jsme si s velkou radostí přivezli malé štěňátko, ze kterého měl vyrůst pes, vlastně fenka, plemene, které jsme si vybrali, jako nejlépe splňující naše představy - Bernský salašnický pes. Prcek rostl jako z vody, mimo jednoho zánětu žaludku (to když sežrala kus plenky našeho prvního potomka) vyrostla bez jediného problému v krásnou, zdravou slečnu Áju.
Kupodivu za celé své "dětství" mimo dvou okousaných keřů a několika poponesených květináčů na zahradě a okolo domu nic nezničila. Ani (mimo jednoho oblíbeného místa v rohu zahrady) nehrabala, boty nekradla.
Panička začala s Ájou objíždět výstavy (občas bychom mohli jet, a můžu si přihlásit příští... a nakonec jsme objížděli skoro všechny...). A kupodivu Ája byla celkem úspěšná.

Mezitím vyrostla v krásnou dámu, která si svojí pohodovou a přátelskou povahou získala srdce mnoha známých, ale i jen kolemjdoucích lidí. Neměla v sobě ani zrníčko agresivity, milovala děti. Postupně s věkem si od dospělých držela větší odstup, ale vždy se chovala přátelsky.
Na jaře roku 2003 téměř bez přípravy udělala zkoušky ZOP, byla velmi dobře ovladatelná a zvyklá na ruch dnešního života. V té době jsme se rozhodli, že uděláme vozík a naučíme ji tahat. Po počátečních problémech se to velmi rychle naučila od té doby najezdila několik set kilometrů s velkým, a od jara 2004 i malým vozíkem.

V létě 2003 na výstavě, který byla součástí letního tábora, ji poprvé vedl náš tehdy tříletý syn, a s velkým úspěchem vyhrál. Vzhledem k Áji velmi dobré ovladatelnosti ji Péťa stále častěji vodil na procházkách a výletech. Těšili jsme se, že časem začnou spolu jezdit i na normální výstavy.
Naprosto bez problémů jsme ji uchovnili, kyčle i lokte v pořádku.
Prostě jak řekla jedna naše kamarádka "zlatý pes".

Když si promítám čas, co s námi Ája strávila, tak jediné záporné, co bych jí vytkl, je několik procent bázlivosti - bála se bouřky, ran, odstřelů v lomu. Jinak mne v celém jejím životě nenapadá nic, co bych si přál jinak - kromě délky.

Ale asi to bylo vše moc idylické.
V prosinci 2004 začala Ája hůř žrát a stále se to zhoršovalo. 30.12. jsme s ní byli na vyšetření v nemocnici. Po prohlídce a UZV vyšetření vše v pořádku. Pro jistotu jí nechali odebrat krev a čekali na výsledky. Bohužel po dvou hodinách jsme se dozvěděli krutou pravdu - selhání ledvin.
Okamžitě jsme začali s intenzivní léčbou. Až do 3.1.2005 byla v podstatě od rána do noci na kapačce, ale po krátkodobém zlepšení se její stav začal opět zhoršovat. Přestala i pít a po poledni 4. ledna další vyšetření krve ukázalo, že činnost ledvin se nepodařilo obnovit a její stav se stále zhoršoval a nedával šanci na alespoň částečné obnovení jejího zdraví.

Zbyla bohužel poslední možnost a odpoledne jsme nechali Áju uspat. Držel jsem její hlavu ve svém náručí a na pohled jejích očí asi nikdy nezapomenu.

Nevím, co budeme dělat dál. I když to byl "jen pes", tak byla členem rodiny, cestovala s námi, trávila s námi dovolené a téměř veškerý volný čas. I letošní dovolenou jsme plánovali s tím, že vzhledem k již dvěma potomkům - jedním v kočárku, nám Ája pomůže s malým vozíkem s věcmi, které na celodenní výlety potřebujeme ssebou.

Ája nasadila laťku tak hrozně vysoko, že zvažujeme si už dalšího berňáka nepořizovat. Ale kdo ví.

Byl to úžasný tvor a děkuji za každou chvilku, kdy byla s námi. Jestli existuje nějaké psí nebe, tak vím, kde Ája právě běhá...

poslední fotogalerie